Zemědělství a jídlo

Podcast |

Webinář |

Ačkoliv symbolem boje proti změně klimatu je snižování emisí z energetiky, průmyslu a dopravy, klíčovou roli hraje také udržitelný a sociálně spravedlivý potravinový systém. Ten současný je však od těchto hodnot nejen velmi vzdálený, ale dokonce patří mezi nejdestruktivnější síly ohrožující životní podmínky na Zemi. Od dob kolonialismu se globalizací, technologickým vývojem a kapitalistickými tlaky vyvinul globální potravinový systém, který se spíše než na zajištění kvalitních potravin pro všechny zaměřuje především na maximalizaci zisku.

Zemědělská půda („crops“) a pastviny („pasture“) pokrývají 37 % světové půdy (bez trvale zmrzlé půdy). Zdroj: Nature

Průmyslové zemědělství, které v současném systému dominuje, se zaměřuje na druhově chudé monokultury a intenzivní velkochovy. Tento model je závislý na fosilních palivech a chemikáliích, devastuje životní prostředí a negativně ovlivňuje lidské zdraví. Intenzivní zemědělství způsobuje odlesňování, ztrátu biodiverzity, degradaci půdy a ničení vodních zdrojů, a je zodpovědné za až 30 % světových emisí skleníkových plynů. Zároveň ničí přirozená uhlíková úložiště, jako jsou lesy a živé půdní ekosystémy.

Snaha o zisk a minimalizaci výrobních nákladů v rámci tohoto systému vede k další intensifikaci, automatizaci a vykořisťování – půda je zde redukována na mrtvý substrát pro plodiny, zatímco hospodářská zvířata jsou degradována na produkční jednotky žijící v trýznivých podmínkách. Levná pracovní síla, často migranti, bývá v zemědělství zaměstnávána v nelidských podmínkách. Nadprodukce potravin vede k plýtvání a vytváření enormního množství odpadu. Tlak na produktivitu a zisk za každou cenu tak je nejen nelegitimní, ale i zbytečný.

Příkladem dobré praxe v českém prostředí jsou například komunitní zahrady. Pražskou komunitní zahradu MetroFarm, najdete v Letňanech, Jinonicích a na Císařském ostrově. (Zdroj: archiv Michaely Pixové)

Zatímco v „rozvinutých“ zemích Západu začal přesun zemědělského obyvatelstva do měst už v 18. století, v „rozvojových“ zemích globálního Jihu k tomu dochází dodnes. Přestože malí zemědělci zde stále produkují většinu místních potravin, agropotravinářský průmysl vytváří enormní tlak, který nutí venkovské a domorodé komunity opouštět tradiční způsoby obživy. Rolníci, lovci, rybáři, sběrači a pastevci jsou vytlačováni z půdy, přicházejí o zdroje obživy a čelí tlaku korporací vytvořit u nich ekonomickou závislost svou dominantní pozicí na trhu, nespravedlivými obchodními praktikami a dluhovými pastmi. Lidé migrující z venkova do měst posléze pracují za nízké mzdy, zatímco jejich tradiční způsob života je označován za zastaralý.

Financializace půdy a zacházení s potravinami jako s komoditou vede k fluktuaci cen potravin a k obrovské potravinové nejistotě. Té jsou dnes vystavováni nejen obyvatelé globálního Jihu a venkovských oblastí, ale čím dál tím více jimi trpí i obyvatelé měst globálního Severu, kteří si čím dál tím častěji potraviny nemohou dovolit nebo žijí v tzv. potravinových pouštích, tedy v místech, kde jsou v obchodech dostupné jen vysoce zpracované potraviny.

Aby se stal potravinový systém spravedlivějším a udržitelnějším, je nutné jej transformovat s pomocí hodnot, jako jsou solidarita, důvěra, dobré podmínky pro zvířata, ochrana přírody a férové odměňování. Částečně se o to pokouší zemědělská strategie Evropské unie „Od zemědělce ke spotřebiteli“ (Farm to Fork), která je součástí Zelené dohody pro Evropu. Usiluje o snižování spotřeby pesticidů, větší podporu ekologické produkce a zdravého stravování, a snížení potravinového odpadu. V Česku 80 % zemědělské půdy obhospodařují velké agrární podniky, které vznikly privatizací zemědělských družstev vytvořených během socialistické kolektivizace. Na volném trhu se čím dál tím více specializují na vysoce mechanizované pěstování monokultur, jako je pšenice, kukuřice a řepka olejka. Řadu potravin v Česku nelze sehnat jinak než z obchodních řetězců, z nichž většina je zahraniční. Malé a střední farmy oproti tomu obdělávají jen 20 % půdy a jejich situaci komplikuje jak socialismem přerušená tradice rodinných farem, tak i konkurence velkých aktérů na globálním trhu.

Přestože se EU snaží zemědělství ekologizovat, její zemědělská politika nadále probíhá v konturách globálního volného trhu, který ovládají velcí hráči. Podmínkou udržitelného a spravedlivého systému je však také demokratická kontrola a potravinová spravedlnost – tedy přístup všech obyvatel ke zdravým, kulturně vhodným potravinám, které jsou vyráběny bez poškozování lidí a planety. Důležitá je proto podpora místní ekologické produkce a krátkých dodavatelských řetězců. Klíč k transformaci v Česku nabízí nejen mnohé rodinné farmy a různé potravinové iniciativy, ale také tradiční potravinové systémy, jako je samozásobitelství, zahradničení, sběračství a domácí zpracovávání potravin. 

Jelikož se ukazuje, že udržitelně transformovat potravinový systém bývá obtížné na úrovni národních politik, důležitou roli sehrávají také kraje a města. Obyvatelé měst mohou místní farmáře podpořit přímým nákupem, ať už v rámci členství v některé ze skupin komunitou podporovaného zemědělství (tzv. KPZ) či družstevního obchodu, nebo jako zákaznictvo nakupováním farmářských bedýnek (např. Farmářské bedýnky, Kurkovy bedýnky, Zelenina domů) či na farmářském trhu, nebo na některém z e-shopů nabízejících farmářské a regionální potraviny. Existují i regionální potravinové řetězce.

Možností je také zapojení do některého z projektů městského zemědělství či zahradničení, ať už v rámci komunitní zahrady (jako například KoKoZa) nebo zahrádkové osady. Příkladem mohou být třeba Prokopská farma nebo farma Zygón v Praze. Důležitá je i role místní potravinové politiky. V některých evropských městech můžeme najít inspiraci v podobě fungujících městských potravinových politik, potravinových rad nebo potravinového plánování (Milan urban food policy act, Fusilli project). Ve Vídni funguje potravinová rada, v níž různí stakeholdeři plánují a prosazují zlepšení místních potravinových systémů s pomocí městských plánů a strategií, nebo upřednostňováním místních potravin ve veřejných zakázkách, např. jejich dodáváním do školních jídelen. 

Průzkum společnosti InsightLab z listopadu 2021 ukazuje, že více rostlinné a bezmasé stravy ve školních jídelnách by chtělo 69 % rodičů dětí ve věku 6-18 let. 76 % rodičů by také uvítalo, kdyby si jejich dítě mohlo alespoň 1x týdně zvolit čistě rostlinnou stravu.
(Zdroj: Pestré jídelny) 

Kraje i města mohou podporovat vznik tzv. bioregionů, tedy území, kde místní aktéři spolupracují na společném přechodu k lokální ekonomice, jejíž páteří by bylo místní ekologické zemědělství a na něj navázané podnikání. Inspirací může být i hnutí pomalých měst, tzv. „Slow Cities“. Důležitá je také ochrana zemědělské půdy, a to jak před jejím dalším zastavováním, tak i před destruktivními praktikami konvenčního zemědělství. Chránit půdu má přitom v Česku možnost téměř každý třetí obyvatel, neboť zemědělskou půdu u nás díky restitucím vlastní celé 3 miliony obyvatel. Aktivní je v tomto směru například Nadace Partnerství. Klíčové je nicméně také vzdělávání. Povědomí o komplexitě a souvislostech potravinového systému je zatím v Česku na velmi nízké úrovni a je dost co zlepšovat.  

Zdroje dalších informací

Duží, B., Johanisová, N., Vávra, J. (2022): Zahrádkářské osady aneb proč neztrácet půdu pod nohama. Ústav geoniky AV ČR. https://tichaudrzitelnost.geogr.muni.cz/cs/zahradkarske-osady/ 

FAO (2015): The economic lives of smallholder farmers. An analysis based on household data from nine countries. Food and Agriculture Organization of the United Nations, Rome.  

Pollan, M. (2007): The Omnivore's Dilemma: A Natural History of Four Meals. Penguin. (vyšlo též ve slovenštině)

Spilková, J. a kol. (2016): Alternativní potravinové sítě: Česká cesta. Karolinum, Praha.

Steel, C. 2022. Sitopie - Jak zachránit svět pomocí jídla. Host.

Uhnák, T. (2020): Sborník deklarací mezinárodního hnutí potravinové suverenity. Nadace Rosy Luxemburgové. https://rosalux.cz/wp-content/uploads/2022/02/ROSA_PUDA_online-verze.pdf 

Autorka: Michaela Pixová