Klima jako příběh nespravedlnosti

22. května 2025 Aktualizováno: 22. května 2025

Podcast |

Webinář |

S konceptem „klimatické spravedlnosti“ přišel poprvé navažský ekologický aktivista Tom Goldtooth. Klimatická krize, která dnes ničí planetu, není pouze jednou z největších soudobých výzev pro přežití civilizace, jedná se také o obrovskou nespravedlnost. Největší břemeno klimatické krize nesou často ti, kdo jsou za rozvrat klimatu odpovědní nejméně (chudí lidé, ženy, děti, lidé jiné než bílé barvy pleti a další již tak znevýhodněné skupiny). Klimatická krize tak kopíruje a dál prohlubuje nerovné rozložení bohatství a moci ve světě. Navazuje tím na historické nerovnosti pramenící z kolonialismu, extraktivního kapitalismu i dlouhodobého systémového znevýhodnění celých skupin obyvatel. Znevýhodněné skupiny lidí a státy globálního Jihu jsou v důsledku klimatické krize vystaveny větším rizikům a čelí prohlubování sociálních nerovností.

Protest za klimatickou spravedlnost na 27. klimatické konferenci OSN (COP27) v roce 2022 v Egyptě. (Zdroj: archiv Jitky Martínkové)

Ačkoli většinu emisí stojících za klimatickou krizí vypustily do ovzduší bohaté státy globálního Severu, 90 % úmrtí souvisejících s dopady klimatické krize (v důsledku hladu, nemocí a extrémních projevů počasí) nastává v zemích globálního Jihu. Ty se kromě adaptace na zhoršující se klima musí potýkat i se zničující chudobou svých obyvatel a s neúměrnou dluhovou zátěží. Sever zatím těží z kapitálu nashromážděného rozvojem průmyslu a koloniálním vykořisťováním. Klimatická spravedlnost tak dostává silný sociálně-ekonomický, ale i genderový a rasový rozměr.

Náklady na dekarbonizaci by měly nést především bohaté státy globálního Severu, které svého rozvoje dosáhly díky extrakci globálních zdrojů, často ze svých kolonií, a v rámci vlastní industrializace spotřebovaly většinu uhlíkového rozpočtu, který máme k dispozici. Nejvíce emisí zatím vypustily do ovzduší Spojené státy americké, Evropská unie a Čína. Česko je v množství celkových historických emisí 24. nejvíce znečišťující země na světě. V přepočtu na obyvatele je ale ČR historicky dokonce v první desítce největších klimatických znečišťovatelů!

Ke spravedlivému řešení klimatické krize tak nestačí pouze snižovat emise, je třeba, aby řešení mělo hlubší a systémovou povahu a vyrovnávalo mocenské i finanční nerovnosti, stejně jako vztahy mezi chudými a bohatými, muži a ženami nebo i mezi kolonizátory a kolonizovanými.

Zdroj. https://ourworldindata.org/contributed-most-global-co2

Klimatická spravedlnost má šest hlavních pilířů: 1) Spravedlivá transformace, 2) sociální, rasová a environmentální spravedlnost, 3) klimatická akce původních obyvatel, 4) odolnost a adaptace komunit, 5) přírodní klimatická řešení a 6) klimatické vzdělávání a zapojování.

Protest původních obyvatelek na 27. klimatické konferenci OSN (COP27), která se v roce 2022 konala v egyptském Šarm aš-Šajchu. (Zdroj: archiv Jitky Martínkové)

Příklady řešení + ilustrace

Přístup shrnutý pod anglickým akronymem ADAPT říká, že ke klimatické spravedlnosti může přispět každý z nás, a to uplatňováním následujících kroků: uznání škod, požadování odpovědnosti, řešení rasismu, mocenské nerovnováhy a privilegií, upřednostňování spravedlnosti, transformace systémů.

Spravedlivým přístupem vyspělých zemí (včetně Česka) je zejména kompenzovat své historické emise tím, že rychle snížíme emise a dosáhneme uhlíkové neutrality dříve než rozvojové země. Kromě toho bychom - jakožto bohaté státy - měli na základě mezinárodních závazků finančně pomoci rozvojovým zemím jak s adaptací na dopady klimatické krize, tak i s transformací ekonomik. Pro období do roku 2035 slíbily bohaté země každoroční podporu klimatických opatření v rozvojových zemích světa částkou 300 miliard dolarů. Většinu těchto peněz je třeba poskytovat formou grantů, nikoli půjček (jak tomu často bývá v praxi). Úspěchem pro klimatickou spravedlnost bylo také zřízení fondu pro klimatické ztráty a škody na klimatické konferenci OSN v Egyptě v roce 2022. K příspěvkům do mezinárodních klimatických fondů je zavázáno i Česko, které ale tuto povinnost dlouhodobě neplní či zanedbává. Závazky proto nestačí, je potřeba dlouhodobě zajistit a hlídat také jejich skutečné plnění.

Jednou z cest, jak mohou obyčejní lidé požadovat klimatickou spravedlnost a hájit svá práva (například na příznivé životní prostředí), je nástroj tzv. klimatických žalob. Ty mohou mířit na škodlivé aktivity nadnárodních fosilních korporací, ale také na nečinnost vlád v otázce snižování emisí. Klimatická žaloba byla v nedávné době podána i v Česku.

Česká republika dlouhodobě neplní své (a evropské) klimatické závazky. Ohrožuje tím základní lidská práva svých občanů. V roce 2021 se proto této nečinnosti postavil spolek Klimatická žaloba, když spolu s individuálními žalobci a obcí Svatý Jan pod Skalou podal žalobu na vládu a několik ministerstev. Celý proces mapuje spolek na webu klimazaloba.cz.

Pozor na „zelený kolonialismus“. V rámci zelené transformace se někdy objevují snahy snížit emise za každou cenu. Nemělo by se to ale dít na úkor kulturních, sociálních nebo ekonomických potřeb ohrožených skupin a znevýhodněných zemí. Pod zeleným kolonialismem si můžeme představit třeba solární farmy v Africe stavěné výhradně pro potřeby Evropanů nebo offsetování emisí nadnárodními korporacemi (například výkupem původních lesů v rozvojových oblastech), které sice zlepší uhlíkovou bilanci firem, ale zároveň znemožní místnímu původnímu obyvatelstvu tradiční obživu. Příkladem z Evropy může být rozvoj větrné energie v Laponsku, který sice snižuje emise z energetiky, zásadně ale narušuje tradiční způsoby obživy zdejších původních obyvatel Sámů, jako chov sobů nebo rybolov.