Chránit oceány a vrátit vodu krajině

22. května 2025 Aktualizováno: 5. června 2025

Podcast |

V řešení klimatické krize, snižování emisí skleníkových plynů a stabilizaci zemského klimatu hrají zásadní roli oceány. Jsou totiž největším přírodním úložištěm uhlíku na světě. Oceány pohlcují asi 30 % všech lidmi vyprodukovaných emisí CO2 a za poslední půlstoletí pohltily více než 90 % přebytečného tepla generovaného těmito emisemi.

Mangrovové porosty a mořská tráva pohlcují až 4x více uhlíku než lesy. Uhlík se ale ukládá i v tělech živočichů. Velryby během života hromadí ve svých tělech uhlík, který po jejich smrti klesne na dno oceánu. Jedna velryba nahromadí a uloží ve svém těle, které po její smrti klesne na dno oceánu na mnoho staletí, v průměru 33 tun CO2.

Rostoucí emise skleníkových plynů ale poškozují zdraví oceánu a podmořské ekosystémy. Okyselování oceánů, tedy snižování pH, a oteplování vody v oceánech, které je dnes 4x rychlejší než před 40 lety, brání korálům, měkkýšům a planktonu stavět své schránky a další části těla. Do poloviny století „vybledne“ 70-90 % korálových útesů na planetě. Ty sice pokrývají pouze 0,1 % oceánu, podporují ale více než 25 % mořské biodiverzity a živobytí mnoha lidí v pobřežních oblastech.

(Zdroj: Harriet Spark z www.harrietspark.com)

Pro kyslík je v důsledku oteplování atmosféry i vody v oceánech čím dál složitější klesat k mořskému dnu, kde se množství kyslíku snižuje. V pobřežních vodách problém zhoršují živiny přinášené řekami z polí a měst. Vznikají tak čím dál rozsáhlejší mrtvé zóny. Jejich rozsah se ve volných mořích za posledních padesát let zvětšil 4x a v pobřežních oblastech dokonce 10x.

V důsledku rozpínání vody a tání ledovců se čím dál rychleji zvyšuje hladina moří, od 90. let se rychlost zdvojnásobila. Vědci očekávané zvýšení hladiny moře až o 1,6 metrů do roku 2100 dramaticky zasáhne pobřežní oblasti a ostrovy, kde žije téměř miliarda lidí.

Mrtvé zóny. Zdroj: Global Ocean Oxygen Network (GO2NE), 2018

Voda na souši: tání ledovců, bouře, povodně a sucha…

Ačkoli v regulaci globálního klimatu sehrává roli zejména voda v oceánech, Česko bude muset v souvislosti s klimatickou krizí řešit hlavně změny koloběhu vody na souši. V důsledku změny klimatu tají ledovce, snižuje se ledová pokrývka v polárních oblastech a (i v Česku) ubývá sněhu. Lidské životy i lidská sídla ale čím dál častěji ohrožují především extrémní projevy počasí jako vlny veder, ale i husté lijáky nebo sucha. Extrémní přívalové srážky a povodně nebo naopak periody sucha nabývají jak na četnosti, tak na intenzitě. Do budoucna proto budeme muset přizpůsobit nejen naše sídla, ale zejména naši krajinu.

Řešení a příklady

Pro zmírnění změny klimatu bude zásadní zejména celosvětová ochrana oceánů a života v nich. Přestože jsou oceány na hraně kolapsu, naděje existuje. V Pařížské dohodě se celý svět dohodl na snížení emisí. V rámci Globální oceánské úmluvy se pak svět dohodl ochránit 30 % volných moří do roku 2030. Do roku 2050 je třeba rozšířit ochranu na 50 % oceánů a moří. V roce 2022 se opět prakticky celý svět shodl na nutnosti chránit biodiverzitu, a to včetně té v mořích, a udržitelně využívat přírodní bohatství. (V této dohodě mimochodem sehrálo důležitou pozitivní roli i Česko.) Pro řešení změny klimatu bude zásadní, abychom politiky přiměli tyto sliby dodržet a proměnit v činy.

V Česku je třeba z politických slibů naplnit zejména Akční plán na adaptaci na změnu klimatu. Kromě toho bude ale třeba i vrátit vodu do naší krajiny. Česká krajina kdysi fungovala jako houba, zadržovala vodu v půdě, tůních a mokřadech a postupně ji zvládla zase uvolňovat. Dnes je jako cedník: voda po dešti rychle odtéká a krajina i lidé trpí střídavě suchem a jindy rychle nastupujícími povodněmi. Tyto situace ohrožují životy a nezbytné opravy po povodních či škody na úrodě způsobené suchem nás také ročně stojí miliardy korun.

Vodní režim v naší krajině poškodilo zejména napřímení a zahloubení vodních toků, utužení zemědělské půdy, vysoušení mokřadů a niv a lesní hospodářství zaměřené na monokultury a využívající rozsáhlou síť těžebních linek a odvodňovacích kanálů. Jak vracet vodu do české krajiny ukazují aktivity spolku Živá krajina.

Kaskáda pěti tůní ve Zdoňově zadržuje vodu, zpomaluje odtok a omezuje erozi půdy. Dříve pustý lán pole se stal oázou života a během silných srážek v září 2024 pomohla kaskáda zmírnit kulminaci povodně.

Mokřad v Krnově vznikl v intenzivně využívané zemědělské krajině. Zpomaluje odtok srážek, zmírňuje erozi a vytváří biotop pro obojživelníky a ptáky. Spolu s novými říčními meandry a rozlivovými územími bude součástí širší obnovy krajiny. (Zdroj: archiv Jiřího Malíka)

Návrh_bez_názvu_1.png

Revitalizované meandrující vodní toky zadrží v krajině více vody. Podporou přirozených rozlivů se ochráníme před povodněmi a umožníme doplňování podzemní vody. (Zdroj: Ing. J. Esterka)

Potřebujeme členitější zemědělskou krajinu s remízky, sady a agrolesnickými systémy. Vodu z odvodňovacích melioračních systémů bychom měli využívat, potřebujeme tůně a mokřady v údolnicích. Zemědělci, kteří zlepšují kvalitu půdy, by měli být zvýhodněni. Lesy by měly být zejména smíšené a s hlubokými kořeny. V lesích je třeba také sanovat nepoužívané těžební linky a omezit holoseče.

Ve městech potřebujeme rozvíjet “modro-zelenou” infrastrukturu. Propustné povrchy namísto betonu umožní vodě se zasakovat. Zadržet vláhu pomohou i zelené střechy a fasády, které město navíc ochladí v extrémně teplých letních dnech. Využít, třeba k zavlažování zeleně, bychom měli i dešťovou vodu, kterou zatím pouze odvádíme do kanalizace.